Knížka je na světě. U stolu mi leží hromádka autorských výtisků. Mí malí hrdinové se už posadili do regálů v knihkupectvích. Taky ovšem pronikli do virtuálního světa online prodeje. A chystáme křtiny!
Když se vysílá něco, co jsem napsala nebo dramaturgovala, provázejí to známé pocity – lehké svírání v žaludku. Hlavně teda druhý den, když se dívám na tabulky sledovanosti. Řeklo by se, že za ty roky už bych si mohla zvyknout a tolik to vnitřně neprožívat. Ale ne.
S knihou je to něco úplně jinýho. A novýho. Procházím knihkupectvími a dívám se, kde moje knížka je. Jestli ji vystrčili dost dopředu, aby si ji lidi všimli a prolistovali a koupili. Užívám si to, že nikdo neví, že jsem to já, kdo ji napsal. Děsně zaujatě si ji prohlížím a předstírám, že si ji odnesu k pokladně, abych ji koupila. Možná rovnou dvakrát. A přitom sleduju lidi kolem, jestli je náhodou neinspiruju, aby po knížce taky sáhli. Není to samožerství, i když je to možná trochu ulítlý. Ale vsadím boty, že to při první knížce dělala většina autorů … Při druhý knížce, která vyjde příští rok, to už nejspíš bude jiný …