Žijeme v době skypů, zoomů a jiných systémů, které nás propojí rychle a bezpečně sterilně. Jenže to s sebou nese jiná rizika. Včera jsem absolvovala v nejmenované komerční televizi takový kombinovaný brainstorming. Část lidí seděla v prosklené hi-tech zasedačce, kde o konkurenčnosti prostředí mluvila každá židle, část lidí byla připojena on line. A to byl ten problém. Jeden vysoce postavený manažer si prostě frknul noťas do ložnice. A v záběru nám všem ukázal svoji postel, ne úplně designové povlečení a na polštáři spící kočku. Vypadala jako plyšová, ale nebyla. Nechápu. Přece když pracuju v TV je skoro povinnost vnímat svět tak trochu jakoby skrz kameru. A rozhodně se podívám, co je spolu se mnou v záběru. Nebo si rovnou za sebe pro jistotu hodím nějakou pc tapetu – New York třeba, aby to vypadalo světově. Televize a film je předstírání a surová realita zaskočí. Takhle se během pár vteřin stal obávaného cifr špiona stejda 😊. A zase mi spadla jedna iluze.