Když jsem ten neskutečně úžasný předmět na sloních nohách viděla poprvé, zůstala jsem bez dechu. Obrovské a těžké sklo a uprostřed plavou dvě postavy. Ale nejsou tam zatavené, jsou vytvořené ze vzduchových bublin. Královna dánská Margareta II. a její manžel princ Henrik a jejich věčný spánek v sarkofágu. Impozantní esteticky stejně jako filosoficky.
Po celém světě se nenašel nikdo, kdo by byl schopný tak obrovský a těžký kus skla vytavit. Všichni skláři zakázku podle návrhu dánského výtvarníka Bjorna Norgaarda odmítli. Až ji přijal český sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský. Norgaard na sarkofágu pracoval patnáct let, Lhotský a jeho studio se s tou masou těžkého skla pral pět let a můj spolužák a kamarád z FAMU Pavel Štingl o tom všem natočil skvělý dokument. Právě jde do kin. Úžasný příběh o posedlosti sklem a umanutosti zvítězit nad jeho fyzikálními a chemickými vlastnostmi. Praská totiž ve chvílích, kdy se zdá, že je vyhráno. Dělá si, co chce a je třeba ho zkrotit. To se Lhotskému a jeho studiu povedlo a vzniklo něco nádherného.
Z mého autorského pohledu má ta story ještě další level – jak se ukázalo po jeho smrti, měl Henrik poslední přání, aby nebyl pochován vedle své manželky, ale chtěl být rozprášen do moře. Tak se stalo. Sarkofág je teď schovaný v Domkirke v Roskilde v krabici (mmch. taky moc hezké) a čeká se, co osud dál vymyslí …