Miluju Šípka. Jeho kreativitu, jinakost, prudkou potřebu dělat věci po svém a na nic se neohlížet, ničemu se nepodřizovat a neustupovat. A zároveň jeho plachost a nechuť k veřejným (sebe) prezentacím. Šípek byl mimořádná osobnost českého i světového skla, designu i architektury. Strašná škoda, že už to skončilo. Že už neotevře pec a nepošle do ní na píšťale chuchvalec rozžhaveného skla, ze kterého bude za chvíli nádherná plastika nebo váza, miska, lustr, strom … Osud mu od mládí nakládal vrchovatě. Jako by vyvažoval velký talent a profesní úspěchy. Brzy ho připravil o rodiče a příliš brzy mu poslal do cesty hroznou nemoc. Ale jeho sklo a design zůstávají a těší dál, i když Šípek už se toulá s Václavem Havlem někde po hvězdách. Retrospektivní výstava v Tančícím domě je veselá (Šípkovy židle prostě mají vtip) a lehce nostalgická zároveň. Dobré je pak ještě vyjet do osmého patra a podívat se na Prahu shora. Nadhled je prostě dobrý. Bořek Šípek to, myslím, věděl.
