Tomáš Sedláček řekl, že nás zachrání internet. Že kdyby se tohle stalo před dvaceti lety, budeme v loji. A má pravdu. Taky jsem dramaturgovala divadlo. V Ungeltu, Divadle Palace a jednou v Mladý Boleslavi. Proto teď docela sleduju, jak se divadla perou se současnou situací. A moc mě potěšilo, že divadelní ředitelé poslali své herce na internet. Konkrétně se dívám na Divadlo dva, které bylo mezi prvními a fakt se snaží. Zatím se teda nedá mluvit o divadelních představeních, jsou to spíš takový talkshow, ale i to potěší. Jedině Bob Klepl odehrál svůj Vysavač ve zkrácený verzi v divadelní zkušebně. Všichni unisono říkají, že hrát nebo si i povídat před prázdným hledištěm je hrůza zážitek. Divadlo bez diváků je na prd. Jenže vzpomeňte na Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo. Bylo to podobné, jen tehdy se ten virus venku nejmenoval korona, ale komunisti. Protože nebyl internet, mělo to i jiný pravidla. O existenčním nebezpečí nemluvě. Herci jsou nezastavitelný, když se před ně naházejí překážky, obejdou je nebo klidně i podlezou, jen, aby mohli hrát. Držím jim palce, těm krásnejm a nesnesitelně sebestřednejm šaškům, kteří rozsvítí mrtvej karanténní večer. Ať se brzo můžou vrátit před plný hlediště a do omamnýho potlesku.