Máme ho nahranýho na záznamu z kamery. Vloupal se k nám do domu, vypáčil dveře a ukrad´ drahý karbonový kolo mýho muže. Ne že by to bylo poprvé, kdy někdo vykradl nás, někoho z rodiny nebo z blízkýho okolí – chalupa několikrát, kytky ze zahrady, auto, dům – po skvělý Klausově amnestii, garáž, taky kufry kvůli doutníkům při cestě na Kapverdy … vlastně toho bylo docela dost, když se ohlídnu zpátky. Skoro vždycky s brutálním zničením dveří, vymlácením oken nebo roztřískáním auta. Materiální škody se vždycky nějak vyřeší. Teda, ne že by se různý pojišťovny předaly. Nikdy nic nezaplatily v plný výši. Ale kdo něco takovýho prožil, ví, že nejhorší je pocit, že někdo, o koho naprosto nestojíte, prolomil vaše soukromí, vaše kruhy. S tím se já osobně smiřuju vždycky hodně dlouho.
Přemýšlela jsem, jestli si fotkou toho zmetka zaneřádit vlastní prostor na vlastních stránkách. Radši ne. I když v kontextu toho, co se děje aktuálně kolem, dostává krádež úplně jinej rozměr. V euforii vzájemný pomoci, šití roušek, nakupování seniorům, míchání dezinfekcí, hraničního rizika pro obětavé sestry a doktory si jeden hajzl vezme roušku a jde krást. Chtěla bych se potkat s jeho matkou, abych se jí zeptala, jak ho vychovávala. Proč to nezvládla. Co ho učila. Do jaký školy ho poslala. Proč to zanedbala. A jakej je to pocit mít syna zloděje. Protože vychovat z dětí ohleduplné jedince s žebříčkem hodnot postaveným na tom známým návodu, kterýmu se říká Desatero, je přece tak normální a běžná věc.