Všichni máme mobily plný fotek. A přesto nejsme fotografové. Při čtení téhle knihy – Annie Leibovitz při práci – si člověk uvědomí, proč, i když nacvaká stovky fotek, ještě není fotograf. Je zajímavý, jak AL o každé jednotlivé fotce přemýšlí.
Jednak z technickýho hlediska – o formátu, světle, ostrosti, použití konkrétního foťáku. O tom, co všechno přestěhovat na plac. Stroboskopy, agregáty, stativy, větráky, ale i hudbu, kterou při focení používá pro vytvoření správný atmosféry. Často, když fotí inscenovaný fotky potřebuje kromě svých asistentů i mejkapistu a kostymérku.
A jednak o obsahu fotky, nápadu, který ale klidně opouští, protože focený přinesl lepší. Což se stalo třeba s Whoopi Goldbergovou ve vaně mlíka. Nebo jak se nápad na fotku promění vlivem okolností (John Lennon a Yoko Ono, ona se odmítla svléknout, a nakonec je fotka mnohem dráždivější, když je jeden nahý a druhý oblečený. Konkrétně tahle fotka má v sobě i ten šílenej aspekt, že byla vyfocená čtyři hodiny před Johnovou vraždou.)
Pro mě bylo naprosto objevný, jak AL fotí místa, domy a věci lidí, kteří už tu nejsou. Psací stůl Virginie Woolfové, nebo další fotky, na kterých vůbec nejsou lidi. Ale zbyly po nich otisky v prostoru. I kolik péče věnuje pozadí, prostředí a samozřejmě světlu, ve kterém bude fotku realizovat.
Taky vysvětluje, jaký je rozdíl mezi prací pro časopisy a volnou tvorbou. Art director má totiž vždycky právo veta, takže s fotografiemi zachází často až neuctivě – zmenší je, ořízne, překryje textem nebo jednoduše vybere ty, které se líbí jemu (a které by AL nevybrala). To je podobný jako u scénářů. Člověk taky často žasne, jak se v procesu realizace promění a jak jinej je nakonec výsledek.
Přestože kniha není vyloženě beletrie, dá se tak číst, protože do vyprávění prosakují příběhy fotografovaných lidí a zajímavý okolnosti, který focení provázely. Formálně je vyprávěcí styl AL pregnantní a velmi střízlivý. Vlastně jen vzpomíná a shrnuje. Bez patosu, přitažlivě.
Je to prostě pohled na práci fotografa ze všech možných úhlů a shrnutí všeho, co fotku nakonec ovlivní a vytvoří. Laik žasne, kolik toho je. Jen by mě zajímalo, jestli Annie Leibovitz někdy fotí mobilem. O tom nenapsala ani slovo 😊.
