Miluju místa, kde něco vzniká. Různé bizarní kreativní prostory plné odstřižků, nití, hoblin, barev, štětců, skic, nástrojů a nářadí, seznamů s nápady, které zatím musejí počkat. Když jsem kdysi psala na psacím stroji, takový tvůrčí odpad vznikal i kolem mého stolu. Zkažené nebo blbé stránky jsem prudce vytahovala z psacího stroje – válec asi musel trpět – mačkala je a házela za sebe. O tuhle radost mě připravil delete. Nemá to ty grády kliknout na klávesu.
V poslední době mě ateliéry a dílny silně přitahujou. Dala jsem si udělat prstýnek, protože jsem chtěla vidět šperkařský ateliér. Nezklamal mě. Už ten dům …
… a chodba plná výtvarníků. Kromě šperkařek si tu pronajímají místo i oděvní výtvarnice a možná i další. Za okny panorama Hradčan, nejkrásnější pražský pohled. Rozumím tomu, když mi šperkařka HP říkala, že po nastěhovaní čtrnáct dní jen koukala z okna a nepracovala. Měla jsem totéž z vedlejšího Lažanského paláce, když jsem tam chodila do školy.
A pak kurzy! Kreslení mi zrušili kvůli covidu, respektive převedli ho do online výuky. Kolik myslíte, že jsem absolvovala lekcí? Sotva jednu. Přístupový kód zůstal viset na ploše počítače. To prostě nejde. Kurz má to kouzlo, že se – kromě toho, že se naučíte, co se naučit chcete – potkáte s lidmi, které byste jinak nikdy v životě nepotkali. A setkání jsou to nakonec vždycky příjemný. Jako mé pletení košíků. Neskutečně šikovný baby, co si před tím, než jdou uvařit véču manželovi a dětem, odskočí trochu zakošíkovat. Říkaly, že je to návykový. Asi jo, půjdu znova. A ještě jeden pro mě nezanedbatelnej bonus ty kurzy mají – příběhy. Normální životní příběhy, který bych nad klávesnicí nevymyslela. Teda aby bylo jasno, nekradu je okatě přímo, ale loaduju a … uvidíme …někam se hodit můžou 🙂
