Dost o tom přemýšlím a vychází mi to tak fifty fifty. Nová a první beletristická kniha Jana Svěráka má podtitul Nenatočený film. A filmová fakt je. Svěrák vidí svět i hrdiny jakoby skrz čočku kamery. I na stránkách knihy krásně komponuje záběr, ctí tempo a počítá se střihem. V tom je dobrej a proto se kniha přečte na jedno nadechnutí. Hlavně ze začátku, možná do dvou třetin, abych byla spravedlivá, drží tempo a napětí. Pak šlus – spadne řemen a autor to asi taky cítí, proto nasadí kvapík a dost rychle přitančí k pointě. Co je jádrem mých úvah, je anoncované téma knihy, vepsané i v prologu: Češi jsou občany druhého světa. A první svět (rozumí se ten západní) se k nim tak chová. První, druhý a třetí svět je rozhodně milá slovní hříčka. Bohužel nic víc. Chápu frustraci autora, že se mu nepovedlo prorazit v Hollywoodu a natočit anglicky mluvený film. A to ani s Oscarem v kapse. Ale je přece tolik lidí a umělců, kteří, ač Češi, Ameriku „dobyli“. Jestli to nebylo tím, že na nějaké první a druhé světy nehráli. Prostě neporovnávali tam a tady a nefňukali jako Svěrákovo alter ego Ivan Šustil nad tím, že česky se nikde ve světě nedomluví a že česká matka dá historicky spíš přednost výchově dětí před kariérou. Češi jako entita druhé kategorie, což se projevuje v interakci s tou první (západní), je nesmysl. To je přece ryze subjektivní. A je-li hrdina románu Bohemia Ivan Šustil zhrzený a zklamaný, je to jen jeho problém a nemá širší přesah.
