V pátečním pošmourném a deštivém odpoledni září na Petříně kolotoč s ručně malovanými koňmi a dvěma kočáry. Je starý dvě stě let a je vypůjčený z Florencie. Jako by sem spadl z Felliniho filmu. Čekám, že se odněkud vynoří Sophia Loren s obrovským dekoltem a našpulenými rty. Nebo se kolotoč otočí a já zjistím, že se na jednom bělouši houpe Ugo Tognazzi a snaží se dojet Alberta Sordiho, který jede na vraníkovi před ním. Nechala jsem se unést svými představami, až mě malá vnučka Viktorka zatahala za ruku: „Babička, koníky, houpat.“
Tak jsme nasedly do kočáru, pan obsluha zazvonil na mosazný zvon a vyrazily jsme. Nedokázala jsem spočítat po kolika letech jsem se zase ocitla na kolotoči. Byl to slastný návrat do dětství. Nejspíš jsem si to užila i o chlup víc než Viktorie. Ta byla trochu vykulená, protože takhle veliký a realistický kolotoč viděla poprvé v životě. Příště sem vezmu vnuka a nejspíš si začnu půjčovat i děti kamarádů mých synů a všechny budu vodit na Petřín a vozit se s nimi na kolotoči…