Dneska jsme měly čtyři holky pracovní schůzku. Mířily jsme samozřejmě na kafe do kavárny, jenže jedné vybouchlo hlídání. Takže změna – místo kavárny dětský koutek, který znám, protože tam chodím občas s naším Maxem. Geniální řešení. Asi dvouletý Matouš byl spokojenej a my taky, protože i tam nám uvařili kafe. Mmch možná lepší, než v původně plánovaný kavárně.
Chlapeček si hrál a my jsme probíraly novej projekt – hranej minisériál – v podstatě o tom, že všichni jsme cvoci a každej má nějakou více či méně závažnou úchylku. Postupně přišli ještě jiní rodiče a jiné děti, které jsme vnímaly jen periferně. Dost jsme se do toho námětu dostaly a hlasitě probíraly nápady, návrhy, strategii, herecké obsazení, režiséry, rozpočty, další související témata. Například i sexuální úchylky, ke kterým jsme se dostaly tak nějak plynule a logicky. Dost jsme se u těch různých úchylů bavily.
Jenže najednou jsem si uvědomila, že je kolem nějaké ticho. Kdo neodešel, vyděšeně nás pozoroval a zjevně vůbec netušil, co si o tom babském spolku, který v dětském koutku pije kafe a baví se o perverzitách, má myslet. Slušně absurdní situace! Jenže má cenu někomu vysvětlovat, že jsme scénáristka, dramaturgyně, produkční a producentka?
I takhle vypadá moje profese, kterou jsem vystudovala na vysoké škole 😊. Zábavnej život.