Je to možný, že jsem na svoje stránky nic nenapsala už skoro rok? Jo jo, je to tak? Přitom život běží šíleně rychle a třeba ho zaznamenávat. Jenže to byl možná ten důvod. Prostě povinnost. Proto nemám žádné tzv. „socky“ (ty jo už to označení je mi protivný). Nebaví mě vést si ještě jeden paralelní život. Ten skutečný je až až. A je tak barevnej, že mi to stačí. Kromě toho – psaní. Jedu už rok v obrovským projektu pro Novu. Seriál Jedna rodina. Spousta psaní, vymýšlení, zábavy, ale i únavy a drilu. Vysílá se, natáčí a píše zároveň. Show must go on! A pěkným fofrem.
Ještě ale než tohle vypuklo, vyšla mi další knížka, přepis mého televizního evergreenu O princezně, která ráčkovala. A měla jsem v Městské knihovně skvělý křest s princem a spoustou dětí. Fotky zde. No a pak samozřejmě Teodor. Další dárek s koncem minulýho roku. Vnouče č. 4. Zároveň jsem rezignovala na učení na Mezinárodní konzervatoři. Hrozná škola. Nedoporučuju. Vůbec mě to netěšilo a bralo mi to jen čas. Pochopila jsem, že já úča nejsem a nebudu a školství není prostor, kde bych chtěla být.
