Historie naší rodiny byla pohnutá a několikrát rozcupovaná dějinnými i rodinnými událostmi. Vynucená stěhování z vlastního domu do podnájmu, taky do koncentráku nebo do komunistického lágru, z Československa do jiných států, ať už za války nebo v roce 1968. To člověk s sebou bere jen to nejnutnější. Nakonec jsem to po skoro sto letech já, kdo se má postarat o ten zbytek věcí, který zůstal. Brácha se tím nechce zabývat. Na mě padla zodpovědnost. Tak třeba kufry fotek, většinou černobílých – rodinné výlety, kojenci, pohřeb, svatby, u vánočních stromečků, před vesnickými domky, na pražské ulici s otevřenou tramvají, dovolené u Jadranu nebo Gardě, všesokolský slet, fotky v krajinách i v bytech – tváře, které už nejsou. Poznávám z nich sotva čtvrtinu, zbytek si nejsem jistá nebo jsem ty lidi ani nemohla potkat. Přesto ty fotky nemůžu vysypat do kontejneru. Zároveň to nechci nechat na svých dětech. Ráda bych jim to ulehčila a nějak to vyřešila. Jenže jak? Na kufrech není žádné delete, abych všechny poslala do cyber prostoru. Udělat ohýnek? Použít skartovačku? Je asi milosrdnější než tříděný odpad. Ale i tak … prostě dilema jako blázen! Prej: „Žijte přítomným okamžikem“ – to se lehko řekne, když za sebou člověk pořád vláčí nějakou formu minulosti…