Vystát hodinu a půl frontu před galantérkou na kulatý gumičky, protože trenkogumy za ušima mi přijdou hnusný – vytáhnout šicí stroj, který mám ještě míň ráda než lux – přehrabat truhlu a najít látky, zase to pak budu muset rovnat zpátky, no aspoň se to provětrá – nastříhat čtverce – blbě – malý, takže znova – nit se vyvlíkla – nit se přetrhla – člunek nechce zapadnout kam má – nějak jsem vyšla ze cviku – sklady na roušce jsou jako živý – ááá, lehká zuřivost, ale dělám něco užitečnýho pro svý lidi, takže poslání, to uklidňuje – tunýlky na gumičky jsou úzký, nakonec gumy prorvu – rozvázal se uzel, nový navlíkání – jedna – druhá – osmá – jedenáctá rouška. Půl dvanáctý v noci – konec. Další den jsou rozvezené, rozebrané. A pak přijdou prosby: Ještě z nějaký tenčí látky, mně se přes tuhle blbě dejchá. OK. Ještě jednu malou pro vnuka. Nebo radši dvě. Jasně. OK. Černá je nakonec moc morbidní, ještě jednu světlejší. Jo. OK. A znova – vytáhnout stroj – nastříhat – navlíknout – atd. Ale to všechno ráda přežiju. Mimořádná doba chce mimořádný činy. Nejhorší je, že nevidím, jestli se lidi na mě zpod roušky usmívají nebo ne. A kdyby na mě vyplázli jazyk, tak o tom nevím. Z toho jsem fakt nesvá. To je divný.
