Skoro tři neděle mi ze života ukouslo malování, lakování a s tím spojený úklid našeho velkýho bytu. Bylo to náročný nejen fyzicky, ale především psychicky. Asi jsem závislá na věcech, který se mnou jdou životem. Protože ke každý drobnosti mám nějakou vzpomínku. Jenže přijde chvíle, kdy je prostě nutný říct „Adieu“. A to bolí, přiznejme si to.
Jenže knihy už nebylo kam dávat a komíny na podlaze se začínaly hroutit. Video kazety nešlo nikde přehrát. Šaty ve skříni jsem vyprala a zase na rok uložila – stejně nosím dvě trika a jedny jeansy. Mám schovávat nepoužívané kufry jen proto, že by se třeba jednou mohly hodit? A kdo by jezdil podle mapy, rozložené na kolenou, když mu navigace řekne, kde má zatočit vpravo?
Nic! Zavřela jsem oči a šlo to všechno pryč. Ve sběrným dvoře si mě vyhlídl takovej pan Godla, nebo-li Franta z Mostu a natěšeně volal: „Panicozasmate?“ A už mě šíboval stranou, jakože si mě a můj odpad bere na starost. Ne, že by se vrhal na knihy o filmu z dob FAMU, ale DVD ho zajímaly. Prej: „prokamoše“. Asi doufal v porno. Z Felliniho a Saury nejspíš úplně odvázanej nebyl. Stará elektronika byla jasná. Tak snad ty CD-many ještě užije, třeba jako hračky pro svoje děti …
